top of page

Školy a sexuální výchova? Rozhovor pro LUI


AUTOR: MIRKA DOBEŠOVÁ


Zkuste si vzpomenout na to, kdo (jak a kdy) vás zasvětil do tajů sexuálního života. Byli to rodiče v rámci klasické promluvy o květince a včeličce? Nebo jste zhlédli patřičně odpudivé vzdělávací video ve třídě plné chechtajících se spolužáků? Anebo jste se učili jednoduše cestou pokusu a nezřídka dost bolestného omylu? Samozřejmě je obtížné jednoznačně říci, která z cest je ta ideální (z těchto asi žádná), jenže dnešní doba pokročila a vystavuje dospívající mnoha novým výzvám. A přehlíží je všichni, rodiče i školy. Alespoň trošku změnit se vše snaží Lukáš Rychetský, který v rámci projektu LAJFR školám nabízí besedy na témata, která jsou obecně vnímána jako přinejmenším „problematická“. Patří ale sexuální výchova do škol? Jak dnes vypadá? A jak by vypadat měla?


I když by se mohlo zdát, že dnešní doba je velmi otevřená a o sexu existuje nespočet volně dostupných informací, v rámci českého vzdělávacího systému je to téma stále ožehavé. Co vás tedy na nápad organizovat ve školách přednášky týkající se sexuální výchovy přivedlo?


Stojí za tím moje vlastní zkušenost. Když jsem chodil na základní školu, ve třídě jsme měli mezi sebou věkový rozdíl dvou, a dokonce i tří let. A to byl v rámci komunikace i samotných zkušeností se sexuálním životem opravdu velký rozdíl. Na střední škole jsem pak dostal nabídku udělat si kurz lektora se zaměřením na HIV/AIDS, což jsem přijal, a postupně jsem tuhle praxi začal rozvíjet v rovině, kterou jsem považoval za potřebnou a přínosnou.


Když si vzpomenu na svá školní léta, podobné přednášky ve škole obvykle způsobily velké haló – a to nejen mezi studenty, ale i mezi učiteli. Vy s nabídkou přednášek také sám školy oslovujete – jaké jsou reakce?


Nechci nijak škatulkovat – a některé školy jsou opravdu vzorné a snaží se tomu běžnému standardu vymykat – ale pro spoustu škol je cokoliv spojené se sexualitou stále jedno velké tabu. Jeden příklad za všechny – v rámci nabídkového telefonátu mi bylo řečeno, jak si vůbec můžu dovolit takový program nabízet, že není vhodné se o sexu ve škole bavit. Učitelé také velmi často volají kvůli upřesnění toho, o co v přednáškách vlastně jde. Už jsem se setkal i s názorem, že tím, že o sexu mluvíme, k němu vlastně studenty nabádáme. A někteří pedagogové mě také žádali, abychom z přednášky vyřadili problematiku seznamování se na sociálních sítích – prý totiž studenti sociální sítě neřeší, dokud jim o nich nikdo neřekne… A bohužel – i když bych rád řekl, že je to ojedinělý případ z menších škol mimo velká města – zrovna tohle je příklad z Prahy…


Stává se, že iniciativu naopak převezme „druhá strana“ – a kontaktují vás i pedagogové?


Občas ano – bývá to ale v obvykle až poté, kdy např. dostanou dobrou referenci od kolegů z jiných škol. A pak jsou také případy, kdy ten zájem vznikne až s nějakým problémem, takže na prevenci už je pozdě. Podnětem se tak stala např. situace, kdy si 13letá žákyně vyfotila své pohlavní orgány a v rámci kyberšikany se ty snímky rozšířily po škole. Tomu je možné zabránit, když s dětmi o těch možných situacích budete dopředu mluvit. Dáte jim informace a ukážete jim cestu, jak s nimi pracovat. Svalovat vinu na „dobu internetu“ je podobně špatné, jako ji prostě přehlížet.


Nic z toho není pro pedagogický sbor zrovna lichotivá vizitka, na druhou stranu – nejsou v tom zrovna pedagogové do jisté míry „nevinně“? Přeci jen průměrný věk českých učitelek a učitelů se blíží k padesátce. Takže se jedná o lidi, kteří studovali před mnoha lety, kdy sexuální výchova, natož rizika internetu, nebyla něčím, čemu by se vůbec mohli jakkoliv odborně věnovat…


Do jisté míry je to tak. Ale on je to velmi komplexní problém celého vzdělávacího systému, vyučující v mnoha případech vůbec nemají ponětí, o čem přesně a jak s dětmi mluvit. A není divu – v rámci pedagogického vzdělání je to nikdo neučí, a to ani dnes. I když někteří by s dětmi třeba o sexu i mluvili, tak se bojí. Jedna z učitelek mi přímo přiznala, že si je vědomá toho, jak silné její slovo je, a že kdyby něco řekla špatně, mohla by třeba něco pokazit. Je ale nutné říct, že to není jen český problém, ale problém v celé Evropě. I když sex je naprosto přirozený a lidský, do školy jako by nepatřil.


A patří? Neměli by dětem ty základní informace předávat rodiče či jiní příbuzní?


Obecně sexuální výchova do školy určitě patří. Škola by měla poskytovat informační rámce, učit o věcech přemýšlet – vždyť je to vzdělávací instituce! Samozřejmě, že ten základ by dětem měli dávat rodiče, jenže problém je, že v praxi to tak není. Takže když se děti něco nedozvědí ve škole, nedozvědí se to vůbec. Vlastně si teď každý může vzpomenout na dobu svého vlastního dospívání a to, jak se k němu informace o sexualitě, bezpečném sexu apod. dostávaly. Pro rodiče je totiž rozhovor o sexualitě s dítětem často velmi nepříjemný – a předává se to bohužel generačně. Když vyrostete v tom, že o sexu se s dětmi nemluví, budete dost pravděpodobně stejně přistupovat i k vlastním dětem. Takže jsme tak vlastně v kruhu, ze kterého musíme vystoupit. Žijeme v době, kdy máme všechny informace na dosah, ale neumíme s nimi pracovat. V Lajfru se proto snažíme ukazovat, že sex není jen o tom, že holka může otěhotnět, když nechce, nebo že při sexu se lze nakazit HIV…


Přiznám se, že gympl jsem absolvovala už poměrně dávno a o sexu nám přišly přednášet jeptišky. Skončilo to velkým konfliktem na téma potratů. Že by s námi někdo diskutoval o HIV, to si nevzpomínám. Dnes se o riziku nákazy učí?


HIV je obrovský strašák v rámci přírodopisu a biologie. Na všech školách se o HIV mluví a je to v rámci vzdělávacího systému opravdu téma č. 1. Ono je to také to nejjednodušší, o čem mluvit – učitelé musí kvůli rámcovým vzdělávacím programům splnit osnovy a téma HIV je poměrně snadno uchopitelné a objevuje se i v učebnicích. Bohužel ale problematika bezpečného sexu se tak „smrskne“ jen na HIV, o žádných jiných pohlavně přenosných nemocích se neučí. Navíc výuka jede v zajetých kolejích, studenti se dozvědí, jak vypadá pohlavní ústrojí, dozvědí se, že při sexu se mohou nakazit HIV. Ale kam jít, když mají podezření, že se nakazili? To neví nikdo…


HIV je strašák? Vždyť z veřejného prostoru zaznívá spíše opak – že díky moderní antiretrovirové léčbě, která minimalizuje virovou nálož a prodlužuje délku života HIV pozitivních na úroveň běžné populace, se nákazy dnes bojí málokdo…


Řekl bych, že vše je o informacích, které člověk má. A nemá. Náš HIV pozitivní lektor nám vyprávěl, že učitelky po něm vyhazují kelímky, aby se HIV nenakazily. Uklízečky desinfikují lavice…


Pokud ale vzdělávací systém sám informace nemá, jak je může předávat? I když se různé podobné projekty jako LAJFR o něco takového snaží, jen stěží mohou zastoupit úlohu školství, které evidentně potřebuje reformovat v mnoha různých oblastech, nejen specificky z hlediska sexuální výchovy…

To je samozřejmě pravda, co se týká specificky sexuální výchovy, dříve tu byl alespoň konkrétní poradní orgán ministerstva školství, dle jehož doporučení se tvořily vzdělávací plány. Nebylo to ideální, ale byla to určitá komunikační linka, ta dnes ale už nefunguje. Je těžké najít někoho, kdo by měl dostatečně zvučné jméno, aby na ministerstvu mohl lobbovat. Takže my pracujeme se školami a zjišťujeme, co je třeba. Vlastně je to taková cesta „zespoda“. Říkáme učitelům, že je skvělé, že se rozhodli něco změnit, těší nás, když se na nás obrací s žádostí o pomoc – už jsme řešili i tranzici apod. Ano, narážíme na problémy. S řediteli, učiteli i rodiči. Dokonce mi chodily výhružné maily od rodičů, že mě nahlásí na policii, když jejich dětem budu vyprávět o homosexualitě něco nepřijatelného… Proto v případě dětí do 15 let požadujeme souhlas zákonných zástupců – opravdu se i dnes najdou rodiče, kteří dětem účast na přednášce zakážou. A to jsme zase u toho, jaké informace by měla předávat ta rodina a co by se děti měly dozvídat ve škole…



Comments


bottom of page